Článek
Než si rodiče potomka pozvou do obýváku s tím, že mu musí něco oznámit, měli by mít svoji řeč promyšlenou. Odhadnout reakci potomka předem nelze.
Stěhujeme se!
Když se rodiče rozhodnou pro změnu bydliště, nejspíš se od dítěte nadšení nedočkají. „Pokud je to možné, doporučuji ponechat dítě ve stejné škole a zachovat koníčky. V případě, že se rodina stěhuje dál, mohou rodiče pomoci alespoň s navazováním nových vazeb,“ doporučuje dětská psycholožka Markéta Klingerová. Platit by podle ní určitě mělo pravidlo: Neslibujte nic, o čem si nejste jisti, že můžete splnit. „Pokud v dítěti rodiče vzbudí naději, že se bude moci dál vídat s kamarádem, musí to dodržet,“ říká psycholožka.
Miláčku, rozvádíme se
Rozchod je pro dospělého extrémně stresující, mnohem větší šok může mít z rozpadu rodiny dítě, bez ohledu na věk. „Dítě musí vědět, že rozchodem se nemění vztah rodičů k němu, a hlavně to, že za situaci nemůže. To totiž občas některé děti napadá,“ zdůrazňuje Klingerová. Rodiče by i v případě, že rozchod neprobíhá přátelsky, měli sebrat zbytky rozumu a před dítě předstoupit společně a být zajedno.
Rozvod? Těžká nemoc v rodině? Dítě nesmí být nikdy na podobné problémy samoFoto: thinkstock
Táta přišel o práci
Informaci, že rodič přišel o práci, by dítě mělo dostat v klidu a s ujištěním, že udělá vše pro to, aby se situace zlepšila, a že se dítě kdykoli později může na cokoli zeptat. „Dítě nemá roli opory, takže rodič to na něj nesmí znenadání vysypat,“ říká psycholožka Linky bezpečí Lucie Bukovská. Zcela skrývat emoce také neradí, naopak není od věci přiznat, že třeba teď budou rodiče podráždění. Každé dítě zareaguje jinak, třeba i vztekle a rodiče by na to měli být připraveni a pochopit to. „Mám zkušenost, že děti vlastně s rodičem soucítí a netrápí je ani tak málo peněz, jako spíš nervozita dospělého.“
Maminka je vážně nemocná
Sdělit potomkovi, že je jeho blízký nemocen, je emočně náročné. Ale právě emoce by měly jít stranou. „Platí, že dítě informujeme až o definitivních zprávách. Žádné možná zemřu, možná ne,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. Čím menšímu dítěti se zpráva říká, tím více se musí emoce hlídat. „Není od věci sehrát emoční komedii,“ míní. Školáci a starší děti se navíc možná zeptají: Je možné, že mi máma (táta...) zemře? „S každým dítětem je třeba mluvit na úrovni, kterou chápe. Odpovídat na to nemysli, či dokonce lhát neznamená, že ono na to myslet nebude. Naopak, tak ho zavřeme do konzervy mlčení.“
Když dojde na nejhorší
Zpráva o smrti blízkého zasáhne dospělého, natož dítě. I tak by to ale podle Klimeše neměli rodiče tajit. „Je důležité, aby smutným obdobím prošla celá rodina kolektivně.“ Když se před jedním z rodiny smrt tutlá, je pak na smutek sám. Klimeš je přesvědčen, že dítě patří na pohřeb. „Mělo by mít možnost hledět na své rodiče a učit se od nich, jaké má mít člověk postoje vůči smrti,“ říká Klimeš. Že by poslední rozloučení mohlo menší děti poznamenat odmítá. „Vídáme opačné případy, že dítě poznamenalo, že se nemohlo s babičkou rozloučit. Smrt je nevratná změna. Malé děti ji chápou omezeně a po svém, a tím jsou chráněny před traumatem.“ Když v rodině zemře například děda, malé dítě může slyšet vysvětlení, že byl hodně starý, usnul, a už se nevzbudil.
Špatnou zprávu by dítě mělo uslyšet vždy z úst nejbližších. Teprve když špatně reaguje, je na místě vyhledat pomoc dětského psychologa.
