Článek
Popis vozu, kterým převážím děti, bude jasný a stručný. Popelnice. Ne podle vzhledu, ale podle obsahu. Deset somálských dětí by během pětiminutové jízdy naplnilo své žaludky. Čímkoli, co jste schopni si jen představit.
Den co den upevňuji svá dítka do autosedaček. Přišlápnu ruku panence, rozdupnu rohlík na strouhanku, sešrotuji plastového robota, spustím píseň „Na políčku v jetelíčku“, na botu se mi nalepí rozcucaný lízátko a jedno dítko usadím přímo na autíčko a při zapínání pětibodového bezpečnostního pásu se zapatlám od marmelády z koblihy.
Ani si nepamatuji, kdy ji mé dítko jedlo, ale je tam. Druhé dítko se díky bohu nesvíjí jako při nějaké duševní poruše a jednoduše samo nastoupí okopáváno nohama dítka číslo jedna. Mocně se rozeřve, domnívajíce se, že jsem tento atak od mladšího sourozence nezaznamenala. Napomenu dítě číslo jedna a jsem srovnána do latě číslem dvě za to, že nadávám číslu jedna. Číslo jedna se rozeřve taky, jelikož cítí podporu od čísla dvě.
Okay… zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu, než nastoupím já. Usednu za volant, číslo dvě připomene, abych se nezapomněla bezpečně omotat pásem a já pouštím rádio. Hororová jízda začíná. Zesiluji rádio. Přemýšlím, kolik vhodných stromů jsem si ještě nevytipovala. Za první zatáčkou číslo jedna ječí „čáááááááááj“, číslo dvě řve „chce čááááááááááááj“ (to asi pro jistotu, kdybych náhodou neslyšela ten jekot, co by přehlušil letku migů).
Projevují se mé úžasné řidičské schopnosti. Pravou rukou hrabu v tašce po připraveném nápoji a podávám je za svoje záda zvláštním způsobem, cítím se v tomto směru velice ohebná. Číslo jedna neváhá a hází flaškou skrz prostor vozu, ječí jako blázen a vykopává mi do zad morseovkou vzkaz: „Já tě dostanu.“ Zesiluji rádio. Číslo dvě něco chce, nevím co a ono taky ne. Zesiluji rádio. Ječí oba dva. Zesiluji rádio. Vytipovala jsem si další strom, do kterého by to šlo. Číslo jedna ječí: „Bramborůůůůů,“ číslo dvě ječí: „Ona chce bramborůůůů“ (opět asi pro jistotu). Řídím jednou rukou, mezi nohy si strkám balíček kukuřičných chlebíků, tzv. brambor, a rozbaluji jej druhou rukou. Pružným způsobem podávám za sebe. Slyším křupnutí. Ach můj bože, bude chvíli ticho, má plná ústa. „Čáááááááj“… Zesiluji rádio. „Ona chce čááááááj“… Zesiluji rádio. Snažím se nevnímat nic jiného než slova písně a silnici před sebou.
Vzadu se cosi mele. Začali se mydlit. Zesiluji rádio. V uších mi zní „Breaking the Law“ a já zjišťuji, že jsem se toho dopustila během deseti minut nejmíň pětkrát.
Další kopání do zad ve mně vyvolá revoluční myšlenku. Mám nápad na mechanický systém upevněný na střeše vozu, do kterého by šla přidělat autosedačka. Další revoluční myšlenkou je přidělat bezpečnostní pásy i do kufru nebo pořídit odhlučněnou příčku a upevnit hned za mé sedadlo. Poslední možností je zobnout sedativa před vstupem do vozu. Nejlépe všechna, některá v dvojité dávce.
Ten strom jsem bohužel minula. Zesiluji rádio.
Stalo se již pravidlem, že dítko číslo jedna nechce nastoupit ani vystoupit, nedej Bože být uvnitř, a dítko číslo dvě mi toto vše poctivě hlásí...
Jen z obav o poškození vozu zavrhuji myšlenku otřískat svou vlastní hlavu o kapotu.
Už se vážně těším, až zase někam pojedeme.
