Proč říkáme ne, a myslíme ano?

Když žena říká „ne“, znamená to „ano“. Nad tímhle tvrzením se zástupkyně něžného pohlaví dost často rozčilují, a muži s úsměvem přikyvují. Ale když budeme upřímné (ano, dnes tak trochu střílíme do vlastních řad), jsou zástupci silného pohlaví trochu v právu. Tahle „poučka" totiž vznikla na základě chování, které je pro mnoho žen příznačné.

Je to typický obrázek z mnoha českých rodin. Žena uklízí, její muž sedí kdesi v koutě, aby co nejméně překážel, a snaží se být neviditelný. A pak se nesměle zeptá, zda nechce jeho partnerka (která si před pár dny stěžovala, že jí nikdy s ničím nepomůže) s něčím pomoci. A ve většině případů uslyší různé podoby následujících třech vět:

Smějete se? Ano, je to trochu komické. Ale pokud tato nebo podobná konverzace doprovází každý úklid, brzy to legrace být přestane. Zmatený muž, který tedy neví, zda chce jeho žena pomoct, nebo ne, dojde dřív nebo později k jedinému závěru. Kašlu na to, stejně se nikdy nezavděčím!

Tohle protiřečení a kousavé poznámky místo jasně formulovaného přání jsou bohužel pro mnoho žen typické. „My ženy dost často neumíme na rovinu a bez emocí říci, že potřebujeme pomoc, a chceme ji získat tím, jak se chováme. A přesně takové manipulativní věty jsou právě to volání o pomoc, avšak je to volání o pomoc nezdravým způsobem,“ vysvětluje psycholožka Lenka Černá.

Důvodů takového chování je hned několik. Samy v sobě totiž míváme dost často zmatek. Pere se v nás stovky let stará představa ženy jako dokonalé hospodyňky s obrázkem emancipované ženy, která se o tak podřadné úkoly, jako je úklid či vaření, dělí s mužem. A tak může být za neschopností jasně požádat o pomoc a pak ji normálně přijmout obyčejný stud z toho, že jsme v roli hospodyněk jednoduše zklamaly.

Ale také to může být touha být mužem přemlouvána a přesvědčována. „Ženy, které říkají ,ne' a a myslí ,ano', chtějí být většinou svým partnerem takzvaně ukecávány a užívají si to. Vyžadují tak vyjádření lásky nebo náklonnosti, opět ale nezdravým způsobem,“ upřesňuje Lenka Černá.

Jakkoli to může vypadat úsměvně, pro fungování vztahu je to velké riziko. Nejenže takovéhle chování muže vytáčí, ale dlouhodobě z nich činí nespokojené manžely a partnery. „Jedná se o manipulativní chování, což může v člověku vzbuzovat dokonce pocity viny a strachu. Muži jsou takovým chováním nakonec třeba k něčemu donuceni, ale vůbec se u toho necítí dobře,“ říká Lenka Černá. Přitom by jim za normálních okolností nečinilo problém v domácnosti trochu pomoci, ale ty „tanečky" kolem je vážně nebaví.

Výsledkem jsou pak buď hádky, nebo naprostá partnerova rezignace. A to má samozřejmě velmi negativní vliv na celý vztah. „Základem fungujícího vztahu je kvalitní komunikace, a pokud se žena není schopna s partnerem dohodnout na základních věcech, je dost pravděpodobné, že to nezvládne ani v důležitějších situacích,“ říká Lenka Černá.

A během několika let se všechna „kousavá“ odmítnutí pomoci, peskování za špatně vysátý koberec či nejasně formulovaná přání nakupí a přerostou oběma přes hlavu. A překonat manželskou krizi je rozhodně obtížnější, než se naučit jednoduchou větu: „Miláčku, moc bych potřebovala pomoct, mohl by jsi, prosím, vytřít podlahu?“

Když se chce, všechno jde! A platí to i v tomto případě. Podle odborníků stačí k tomu, abychom si neprotiřečily a svá přání formulovaly jasně, především jediné. Uvědomit si to! „Jakmile si žena uvědomí, že nejedná zcela správně, že vypouští slova, která by neměla, je změna k lepšímu velmi reálná,“ potvrzuje Lenka Černá.

Dalším krokem pak je zapátrat, co nás k tomu vede, většinou jde o návyky zakořeněné už v dětství. „Třeba se daná žena od matky naučila, že je potřeba doma vždy všechno udělat, uklidit, uvařit, a pak na to nadávat,“ uvádí psycholožka. Pak už stačí si jen „vtlouct“ do hlavy, že tenhle model není ideální a že jednodušší je s partnerem jednat na rovinu.

A co vy? Taky občas svého partnera vytáčíte nejasnými požadavky?