Článek
Nyní to byl přesně rok, co měl můj muž odjet odpoledne na školení. Spěchala jsem z práce, abych se s ním stihla rozloučit. Dali jsme si pusu, já mu zamávala k autu a vracela jsem se domů pro kolo, abych šla naproti naší holčičce na tenis.
Na té křižovatce jsme se znovu sešli. Na té křižovatce, kde pár minut před tím, porazilo auto na přechodu naši holčičku. Oba jsme tam byli chvilku po příjezdu sanitky. Vnímala jsem jenom nosítka a její rozbitý obličej. Slyšela, jak naříká. Bylo to k neunesení. Mě vzali do sanitky, manžel se vrátil domů pro staršího syna a jeli za námi do Kolína.
Slyšela jsem, jak s ní lékař a sestra hovoří, já neměla tu sílu. Poslouchala jsem hlášení řidiče. Výčet zranění. Těžký otřes mozku, tříštivé zlomeniny v obličeji, těžká kontuze plic, je při vědomí, pamatuje si, kdo je. Toho jsem se v tu krátkou chvíli držela. Pak lékař zakřičel na řidiče: „Karle, zastav!“ A já se bála, že ji musí oživovat. Zvracela, bylo třeba chvíle klidu.
V nemocnici ji hned vezli na CT. Viděla jsem, jak hýbe nohama, prvně jsem se rozplakala. Snažila jsem se utěšit manžela: „Bude to dobrý, hýbe se a pamatuje si nás.“ Pak ji odvezli na jipku a my čekali. Vyšel primář: „CT ukázalo slabé krvácení do mozku, prognóza může být velmi špatná, objednali jsme vrtulník.“
Dovolili nám ji vidět ještě na letišti, už byla v umělém spánku. Jeli jsme domů, mladší syn to ještě nevěděl. Za dvě hodiny jsme měli volat do Prahy. Ten čas byl k nepřežití. Pořád jsme si opakovali: „Mluvila s náma, teď je v Praze, jsou tam na to zařízený, teď už se jí nemůže nic stát.“ Moc to nepomáhalo, telefonu jsme se báli. Řekli nám, že tam musíme přijet. Dodnes nevím, jak jsme ty chvíle strachu mohli vůbec zvládnout. Jeli jsme všichni, kluci nechtěli zůstat doma, už byla skoro noc.
Další hodina čekání, než s námi někdo mluvil. „Holčička má za sebou všechna důležitá vyšetření, CT poranění mozku neprokázalo.“ Výčet ostatních zranění jsem moc nevnímala, to, čeho jsme se nejvíc báli, se snad nestane. Mohli jsme ji na chvíli vidět. Všude mraky hadiček, dýchal za ni přístroj. Pohmožděná plíce, slezina, umělý spánek. Příštích čtyřicet osm hodin bude kritických, může se projevit pohmoždění mozku, mohou přijít komplikace.
Ty dva dny byly nejdelší v našem životě. Pořád jsme do nemocnice volali. Když nám řekli, že se stav nemění, byli jsme chvíli šťastní, pak zase přišel strach. Když nám po dvou dnech lékař řekl, že bude v pořádku, že ji budou pomalu probouzet, brečeli jsme štěstím. Uvařila jsem první jídlo, zapnula pračku. Život se měl vracet do normálních kolejí, moc to nešlo.
Cesta do Prahy a její první slova: „Mamko, mamko, co se stalo?“ „Moc jsi se uhodila.“ „Za to může ten chlap, co mě zajel.“ A pak: „Nemám vlasy.“ „Teď je teprv vidět, jak jsi krásná.“ A ještě později: „Už mám trochu vlasy?“ „Co by ti udělalo radost, kočičko?“ „Chci jít s váma na večeři, třeba na čínu, půjdu i bez vlasů. A budu moct hrát zase tenis?“ „To víš, že jo, jenom tě tam teď budeme vozit.“
Už to bude čtrnáct dní, jezdíme tam denně. Vyčerpání si vybralo svoji daň, jsme všichni unavení, ale šťastní.
Naše holčička svůj nejdůležitější zápas vyhrála. Navzdory těžkým zraněním se uzdravuje velmi rychle. Krom několika drobných jizviček bez trvalých následků. Jsem šťastná, že naše prosby v zázrak byly vyslyšeny.
A z jaké výhry jste měly radost vy? Usmálo se na vás někdy štěstí? Pojďte nám o tom povyprávět na info@prozeny.cz a zabojovat o 500 korun.
