„Náš chlap“: Muž u porodu? Blbost!

Musel jsem být v bezvědomí, když jsem šéfce Kudlance (mimochodem moc hezká přezdívka, už jí neříkám jinak) kývnul na to, že tenhle článek napíšu. Jsem totiž známý svým nekompromisně vyhraněným postojem k tomu, jestli má nebo nemá být chlap u porodu. A několikrát jsme se na tohle téma stihli i rafnout. No nebudu to okecávat: NEMÁ!

Tahle praxe, to je infekce, kterou k nám přinesly americké dojáky, kde tatínci poctivě nacvičují porodní hekání s budoucími maminkami už pět vteřin po tom, co semeno transportovali do míst k tomu určených. Je to móda, která nutí i jinak normální české ženy být tzv. IN a chlapa s sebou dovláčet na sál stůj co stůj. Přestože on k tomu má pramalé chuti a ona by o to taky tolik nestála, kdyby jí ovšem kamarádky pod vlivem četby ženských časopisů s lesklou obálkou netvrdily, že když tam ten její Ferda nebude, tak to znamená, že je sobecký hajzl, který ji nemiluje. A tak má ten nebožák za sebou měsíce různých předporodních dýchacích, hekacích a cvičebních kurzů pod vodou i na balonu, kterých se musí účastnit. Kdyby jednou chyběl, byl by tlupou ostatních nastávajících matek označen za bezcitného asociálního vyvrhele, kterého patří zavřít na Mírov minimálně na doživotí.

Druhý neméně děsivý extrém pro mě ale představují ony poblouzněné ženštiny, které poznáte podle toho, že se zásadně nelíčí, nenavštěvují kadeřníka, nosí dlouhé batikované suknice a režné haleny stažené konopným provázkem, pojídají pouze bio tofu a místo řízku servírují k nedělnímu obědu svému neduživému choti sójové plátky v zelném listu. Tyto ekoteroristky a vzývačky duchů pralesa, vyznávající všelijaké kulty Pramáti zemičky, odmítají rodit v porodnici ať už s manželem či bez manžela.

Ta parta otrapů v bílých pláštích, co se šest a více let poflakovala kdesi po fakultě a o nočních směnách jen souloží sestřičky, v nich totiž nevzbuzuje dostatečný pocit důvěry. Chápu, že v jejích očích má mnohem větší punc odbornosti letitá dáma s prošedivělou trvalou, která je nechá rodit doma v ložnici, předčítá přitom modlitby z Breviáře lesního ducha a pravidelně vypouští čoudy z kadidla. Nastávající tatík přitom mlátí do bubnu a vciťuje se do svého totemového zvířete. Je mi to celkem jedno, ať si každý dělá, co chce, když jde o něj samého. V případě, že tyhle blouznivky ovšem hazardují se životem dítěte, a když dojde k průšvihu, zapomenou na bubínky i kadidlo a najednou je jim dobrá rychlá s houkačkou a resuscitačními přístroji, tak bych jim za to napařil kriminál, až by je ty roupy přešly.

Pozor! Netvrdím ovšem, že má chlap porod ženy trávit tím, že se v hospodě ožere do němoty a ze stavu naprostého deliria nevyjde ještě dalších 14 dní poté. Ani nejsem zastáncem klasického ruského modelu. (Uhání Ivan v loďce po Volze, popíjí vodku a jeho choť Nataša vesluje, až z ní stříká pot. „Kam tak pospícháte, Ivane?“ volá na ně soused ze břehu. „Ále, sousede, na Natašu to už přišlo, tak spěcháme do porodnice.“)

Jako nejlepší pro všechny zúčastněné (včetně personálu, kterému odpadá starost vedle rodičky i o panikařícího či omdlévajícího tatíka) vidím řešení zdravého rozumu normálního Středoevropana nezblblého sledováním hollywoodských slátanin ani Prakultu pramáti Země navždy kulaté. Tj. budoucí otec je s maminou v nemocnici, hladí, drží, pomáhá, uklidňuje a kontroluje, jestli všecko funguje tak nějak, jak by mělo (i když ruku na srdce, kterej chlap to pozná, že), a zda není personál čirou náhodou na jeho ženu neurvalý. Ale v okamžiku, když už všecko spěje do absolutního finále, se laskavě odporoučí ze sálu a počká si, než uslyší, že jeho dítě brečí a je na světě.

Opravdu si myslím, že ty potoky krve a trhání se pánve své drahé vidět nemusí. A nejen ze sobeckého útlocitu, že se mu zoškliví pohled do míst, která mu dřív přinášela tolik radosti, ale taky proto, že žádná ženská nepochopí, jak hrozně se cítí chlap, který vidí, že někdo, koho miluje, trpí a on mu nemůže pomoct. Jenom tam trčí jak přeražená vodovodní trubka, překáží a zmítá se v pocitu: Proboha, co jsem jí to udělal. Příště si ho radši ufiknu.

A když k tomu přidáte šestinedělí a toho malého uřvaného vetřelce (pozor, děvčata, chlap, který vám bude tvrdit, že mu taková myšlenka ani jednou nepřelítla přes mozek, lže. Mám to potvrzené i od kluků, kteří své děti opravdu milují nadevše a moc je chtěli - i těmhle dokonalým taťkům občas přišlo na mysl: Bože, co s tím vetřelcem!), vaší pochopitelnou nervozitu, vypětí a únavu… no, na nevěru může být zaděláno.

Tak a než se na mě slítnete, abyste mě svými pořádně nabroušenými zobáky uklovaly k smrti, jakožto zabedněného blba, podpořím svůj názor jinou kapacitou, než jsem já.

Světoznámý gynekolog Michael Odent (jeho jméno si zkuste prohnat vyhledávačem, abyste viděly, že to není žádný Nýmand z Blbákova, mimochodem napsal skvělou knížku Orgasmický porod) tvrdí, že je porod věcí ženy a muž u něj nemá co dělat. Jeho přítomnost zhoršuje průběh porodu, a muž se vystavuje riziku, že ho jeho partnerka přestane přitahovat!!! Podle Odenta přítomnost muže u porodu škodí, žena ho totiž vnímá jako bolestnější a je více vystresovaná. A tenhle machr svého oboru si navíc myslí, že by u porodu neměli být vůbec žádní chlapi - ani doktoři. Jen lékařky, sestry a porodní báby. A nastávajícím tatínkům, kteří nevědí, zda podlehnout naléhání své ženy, aby byli u porodu, radí: „Pokud nechcete, aby vás partnerka přestala přitahovat, nekoukejte na ni při porodu. Spousta mužů má po něm trauma a nedokáže s partnerkou souložit.“

A aby nedošlo k mýlce, mám skoro čtyřletou dceru, kterou opravdu miluji víc než sebe. A nic na tom nemění to, že jsem nebyl u jejího narození.

Tak dámy, teď je řada na vás! Jak je to s tím porodem? Opravdu je mužská přítomnost u něj jen na obtíž, nebo náš drahý Pavlík siláckými řečmi zakrývá bobky v kalhotách? Jaké jsou vaše zkušenosti? Napište nám, jak to opravdu je! Buď na info@prozeny.cz, nebo se přidejte do diskuze pod článkem!