Mrazivá zpověď vyléčené anorektičky

Začalo to nenápadně. Tehdy čtrnáctiletá Jitka chtěla zhubnout, a tak pomalu začala omezovat jídlo. „Nejdříve jsem přestala jíst jen sladkosti a vynechala druhé obědy, a kila šla hned dolů. Za první dva měsíce jsem jen tímto způsobem zhubla 6 kilogramů, ale stále jsem vypadala vcelku normálně. Jen maminka měla jakési tušení, že něco není v pořádku, a proto se se mnou těsně před prázdninami vypravila k doktorce. Ta ji však uklidnila, že nemusí mít strach, protože má váha prý byla v běžné normě,“ vypráví dnes už třicetiletá Jitka. „Pak jsem ale odjela na tábor, kde se všechno zlomilo. Nemohla jsem se tam vážit a já dostala panický strach z toho, že přiberu. Pro jistotu jsem tedy přestala jíst úplně a celé tři týdny jsem strávila na jablkách a vodě.“

Když se Jitka z tábora vrátila, maminka se při pohledu na ni rozplakala. Protože vše mezitím konzultovala s psycholožkou, už tušila, že půjde o mentální anorexii a musí s dcerou do nemocnice. „Poslali nás na dětskou psychiatrii, kde si mne chtěli hned nechat, ale rodiče byli tehdy tak otřeseni pouhým faktem, že by měli nechat své dítě zavřít ,do blázince', že si mne vzali ještě na dva týdny domů. Musela jsem však slíbit, že už nezhubnu ani deko.“ Samozřejmě to dopadlo úplně jinak a Jitka po čtrnácti dnech vážila na kontrole o další dvě kila míň.

Hospitalizace se jí tedy nevyhnula a v září, místo aby nastoupila do prvního ročníku gymnázia, byla přijata na JIP na dětské psychiatrii. Od té chvíle nastal několikaletý kolotoč pobytů v nemocnici a krátkých pauz po propuštění, které Jitka strávila doma, kde ale opět hubla a nezvládala si váhu držet. „Vlastně musím říci, že se mi při nástupu do nemocnice vždy ulevilo. Věděla jsem, že tam budu muset jíst, a dokonce jsem se na to paradoxně i těšila. I když to zní pro normálního člověka neuvěřitelně, doma jsem nedokázala jíst vůbec. Měla jsem pocit, že já sama si to vnitřně nesmím dovolit,“ popisuje své pocity Jitka. „Jakmile jsem se totiž sama doma najedla, měla jsem neuvěřitelné výčitky svědomí a pocit selhání. V nemocnici mne k jídlu donutili lékaři, takže se tyto pocity zmírnily."

V nemocnici panoval přísný režim, jak co se týče množství a frekvence jídla, tak také kontroly, aby pacientky s diagnózou anorexie po jídle nezvracely nebo se nadměrně nehýbaly. Prvotním cílem jejich léčby bylo stabilizovat váhu a také aktivně řešit problém, který anorexii u dívek vyvolal. „Měly jsme předepsanou dietu, která se skládala z šesti jídel denně, moučníku po obědě a některé zvlášť těžké případy dostávaly po každém hlavním jídle ještě speciální energetický koktejl. Každá ,mentálka', jak se holkám s mentální anorexií říkalo, měla navíc různě odstupňovaný režim podle toho, v jak kritické váhové situaci se nacházela,“ říká Jitka. „K tomu jsme musely absolvovat různé psychoterapie, relaxaci, konzultace u lékaře a podobně. Základem však bylo v nemocnici přibrat a volnější režim se řídil podle čísla na váze.“

Je až s podivem, že i přes mnohačetné hospitalizace, dokázala Jitka nakonec gymnázium vystudovat a zakončit jej maturitou. „Myslím, že jsem to zvládla jen díky vstřícnosti profesorů a také podpoře spolužáků. Ve škole jsem totiž spíše nebyla, a i když jsem se v nemocnici snažila učit, příliš mi to nešlo.“ Po maturitě se ale začal Jitčin stav zázračně zlepšovat. Vlastně nikdo dodnes přesně neví, kdy nastal zlom a namísto marného přibírání v nemocnici a následného hubnutí doma, se vše obrátilo k lepšímu. „Já sama považuji za tento okamžik chvíli, kdy jsem poprvé vyzkoušela svou první hodinu aerobiku. Neuvěřitelně mne strhlo nadšení a pohyb, kterému jsem do té doby příliš nedala. Navíc jsem se seznámila se cvičitelkou, která mi prozradila, že anorexií také trpěla, ale právě díky lásce ke cvičení se z ní dostala,“ říká Jitka. „Byla to pro mne ohromná motivace. Stála přede mnou nádherná, sebevědomá ženská a já nemohla uvěřit, že kdysi byla stejně vychrtlá a nešťastná jako já.“

Od té chvíle se Jitka začala pomalu uzdravovat, a postupně ale jistě nacházela ztracený a normální vztah k jídlu. „Moc mi pomohla právě zmíněná cvičitelka, která mi byla velkou psychickou oporou, radila mi, jak jíst a povzbuzovala mne ve chvílích, kdy jsem měla z jídla strach. Navíc jsem stále více snila o práci, jakou měla ona, a věděla jsem, že k tomu musím nezbytně přibrat,“ říká Jitka. „Nechtěla jsem před klienty předstupovat jako kostřička bez špetky energie.“

Dnes o sobě Jitka tvrdí, že je zdravá a období anorexie je definitivně za ní. Narodila se jí dcera, přestože jí všichni strašili, že vzhledem k dlouholetému hubnutí ohrozila svou plodnost. Jídlo si stále hlídá, ale už se ho nebojí jako dřív. „Jím zkrátka tak, abych netloustla ani nehubla. Vím, že ze mne nikdy nebude gurmán, ale jídlo beru jako běžnou součást života, a nemám s tím žádný problém. Jen přítel si občas povzdechne, že je to se mnou těžké – už totiž ví, že dobrou večeří nebo tabulkou čokolády mne příliš neuctí,“ dodává na závěr Jitka.

Zasáhla anorexie i do vašeho života? Nebo jste se setkali s někým, kdo anorexií trpěl a nakonec se z ní uzdravil? Napiště nám i vy svůj příběh na e-mail pribeh@prozeny.cz, rádi ho uveřejníme!