Článek
Smůla na opačné pohlaví se na mě lepí už od základní školy. On byl o tři roky starší než já. Odhodlala jsem se a oslovila jej. Nevyznala jsem mu přímo lásku, ale daleko to k tomu nemělo, dočkala jsem se však jen smíchu: „Promiň, holka, ale zazvoň, až ti bude patnáct.“
Po téhle příhodě jsem se cítila strašně ponížená a možná proto jsem si nechala mezi prsty proklouznout lásku k jednomu svému kolegovi, který čekal na nějaký signál ode mě tak dlouho, až došel k závěru, že zájem nemám, a vzal si mou kolegyni.
Bylo mi 22, když jsem poznala svého prvního manžela. Dlouho se mi dvořil a byl galantní a milý, až jsem jeho vybraným způsobům a hezkému zevnějšku neodolala a po necelém roce známosti si jej i vzala. Narodil se nám syn, manžel měl radost, že je to kluk, ale tím to skončilo. Začal být protivný, protože syn v noci špatně spal a já jsem musela většinu času věnovat dítěti a ne manželovi. Snažila jsem se o kompromisy, ale stále to bylo málo. Když na malého přišlo vzpurné období, zůstala jsem na všechno sama. Manžel byl buď v práci, nebo s kamarády na kuželkách. Navíc peklo dělala i jeho matka, do všeho zasahovala. Zkrátím to – po čtyřech letech manželství si vzal kufry a odstěhoval se k jiné ženě.
Manžel se jen vymlouvá na své zdravíFoto: shutterstock.com
Zůstala jsem sama ve starém domě, s malým dítětem, bez peněz. Když bylo klukovi asi 12, seznámila jsem se s kolegou svého švagra. Byl rozvedený a měl dvě děti, které už byly ale velké. On byl opuštěný, já také, já měla velký dům, on ten svůj nechal manželce. Začali jsme spolu žít. Zpočátku jsem ignorovala, že syn mého nového přítele nemůže ani vystát. Ale protože už jsme nebyli nejmladší a máme rádi jistoty, po třech letech vztahu jsme se vzali.
Přítel si stále stěžoval na zdravotní obtíže a v necelých padesáti zůstal doma s invalidním důchodem. A tím začal i můj současný život.
Nejprve se začal vymlouvat na zdraví, když bylo potřeba udělat doma nějaké hrubší práce. Nevadilo mi to, bála jsem se o něj, a tak jsem sháněla řemeslníky. Posléze se však situace vyvinula tak, že si sám neuvaří ani kávu, dokonce i jídlo mu musím chystat já, on se nehne od televize a neustále si stěžuje, jak je mu zle. Kouření však neomezil.
Pak přišly i mé obtíže, srdeční slabost, operace, lázně a následný invalidní důchod. Finančně jsme si strašně pohoršili. A mně moc vadí, že mi lže, že přehání svou chorobu, vadí mi, že jsem na vše sama, a syn, který mi byl vším, k nám kvůli němu jezdí minimálně. Jenže nejsem nejmladší, a tak jsem ráda, že v tom domě nejsem úplně sama, mám si s kým popovídat. Vím, že když se bude opakovat můj srdeční záchvat, bude tam on, aby přivolal pomoc. Už nějak nemám sílu něco měnit.
A ještě něco, není pravda, že žena pozná pravou povahu člověka hned nebo po pár letech. Někdy je obtížné rozpoznat mezi pravdou a iluzemi ještě hodně dlouho poté.
Máte také štěstí na „špatné“ muže? Jak se s tím vyrovnáváte? Je to osud, nebo si za to můžete sama? Pojďte nám o tom říci na info@prozeny.cz a vydělat si 500 korun.
