Manuál pro prudiče aneb Těchto 7 otázek ženy naštve!

Ať už se otázky týkají vašeho vzhledu, soukromého života či zlozvyků, na které samy nejste pyšné, je to velmi nepříjemné. Jenže ti, co se ptají, pokládají ty šílené dotazy za dobrý nástroj k rozproudění zábavy a nejspíš si myslí, že je to originálnější a zábavnější než všeobecné řeči o počasí. Dost se pletou! Většina žen by se raději hodinu bavila na téma hydrometeorologická situace ve střední Evropě, než dvě minuty probírala velikost svého poprsí.

Vybavte si dobu svého dospívání a určitě zjistíte, že jste této otázce mnohokrát čelily. S oblibou ji pokládají strýčkové a tetičky, kteří vás delší dobu neviděli a mají pocit, že právě růst vašeho poprsí je ukázkou toho, jak daleko jste se v přeměně z dítěte na ženu dostaly. „Mě se na tohle vždycky ptal děda, který bydlel na druhém konci republiky, a já ho vídala vážně jednou za čas. Ptal se samozřejmě nahlas, před celou rodinou a já tam vždy jen stála a nevěděla, co říct,“ vzpomíná dnes dvaatřicetiletá Veronika.

Podobnou zkušenost má i pětadvacetiletá Simona. „Tak co prsa, pořád nic? Takhle na mě hulákal tátův dobrý kamarád, vedle jehož domu jsme měli chalupu. Každý víkend, když jsme tam přijeli,“ vypráví Simona. Té navíc nepomohlo, ani když jí ta prsa nakonec vyrostla. „To na mě pro změnu pořvával ,už máš prsa, teď si k nim ještě sežeň kluka',“ rozčiluje se i po letech Simona.

Tak tohle je další šílená otázka, kterou dospívající dívky slýchají. Jenže ani v dospělosti to nebývá jinak. „Moji rodiče mají pocit, že už bych měla pomalu začít pomýšlet na rodinu, takže kdykoli za nimi přijedu, ptají se mě, jestli už mám nějakou vážnou známost. A já to nesnáším, protože je přece jasné, že kdybych ji měla, věděli by o tom,“ říká devětadvacetiletá Lucka s tím, že úplně nejhorší je ale její kamarád z dětství. „Ten na mě totiž pokřikuje přes celou ulici ,tak co sporťáku, už máš chlapa?'. Je to idiot a já bych nejradši zařvala, že radši žádného chlapa, než takového vola, jako je on,“ dodává Lucie.

Tip redakce: Nejen nevhodné otázky dokážou ženy pořádně rozčílit. Je toho víc a dočtete se o tom v článku Tímhle muži ženy neuvěřitelně vytáčejí!.

Jenže ani vážná známost proud nepříjemných otázek nezastaví. „Několik let žiji s přítelem, samozřejmě ho moji rodiče znají, dokonce i vědí, že svatba pro nás není důležitá, nějak po ní ani jeden z nás netouží. Přesto se pořád dokola ptají, kdy se jako hodláme vzít,“ popisuje třicetiletá Petra. Když se jí na to zeptali poprvé a podruhé, ještě měla sílu vysvětlovat jim to. „Teď už mlčím a tiše zuřím. Nejen, že nevím, co víc jim k tomu mám říct, ale navíc si připadám, jako by se mě snažili prodat,“ vypráví Petra.

Zdálo by se, že ve chvíli, kdy vám vyrostou prsa, najdete si přítele, vezmete se, a dokonce si spolu pořídíte dítě, bude klid. Omyl, je tu další otázka! „Když byl našemu synovi rok, začali se mě rodiče, ale i ostatní příbuzní a kamarádi ptát, kdy si hodláme pořídit druhé miminko. Byla jsem vyčerpaná, rok jsem se pořádně nevyspala, syn zrovna začal chodit a pořád padal a poslední, na co jsem myslela, bylo další těhotenství. A ty dotazy mě přiváděly k šílenství, protože jsem si připadala jak nějaká neschopná fiflena, která nechce světu dát další dítě,“ vysvětluje jednatřicetiletá Iveta.

Tak na tuhle otázku jsou expertky babičky nebo matky chlubilky, které mají potřebu dát všem na vědomí, že jejich děti jsou ty nej. „S tímhle mě strašně štvala tchyně. Kdykoli jsme za ní přišli s naší rok a půl starou dcerkou, už ve dveřích místo pozdravu jsem slyšela ,tak co, pořád s plenkami?',“ vzpomíná devětadvacetiletá Lenka. A pak následoval podrobný popis toho, jak její syn a nyní Lenčin manžel byl bez plen už v roce, protože tchyně si s tím dala tu práci a naučila ho to. „Neexistoval totiž takový luxus, který mám já. Papírové pleny nebyly, ale tehdejší matky to stejně zvládaly lépe než ty dnešní,“ pokračuje v litanii své tchyně Lenka.

Ženy jsou na svou váhu velmi háklivé, proto jakékoli dotazy na toto téma jsou vrcholem drzosti. „Moje sestra se mě dost často ptá, jestli jsem náhodou nepřibrala, a mě to fakt vytáčí. Většinou totiž nemá pravdu, a i když ji má, tak co, sakra?! Kdyby se radši zeptala, jak se mám, jestli jsem udělala zkoušky na škole a podobně,“ říká čtyřiadvacetiletá Zuzana.

Kouření není zdravé, je to nehezký zlozvyk a dost často důvod k nepříjemným otázkám. „Kouřím, a to už hodně let. Nejsem na to pyšná, ale jednoduše nemám chuť s tím přestávat. O to víc mě fakt vytáčí, když se mě moje matka při každé příležitosti ptá ,kdy hodláš přestat kouřit? Nesluší ti to, a navíc umřeš na rakovinu',“ říká čtyřicetiletá Jana, která má pocit, že za těch dvacet let, co kouří, si její matka mohla zvyknout. „Vím, že má pravdu, ale nejsem malá holka,“ zakončuje Jana.

Tip redakce: Položit nepříjemnou otázku umějí ale i děti. Dočtete se o tom v článku Šílené dotazy našich dětí.

A jaká otázka zaručeně vytočí vás?