Článek
A tak se občas scházíme a probíráme chlapy (naše i cizí), život, chlapy (cizí i naše), práci, chlapy (úplně všechny a zgruntu) a hlavně….. chlapy. Neříkáme si nijak. Ale kdyby k tomu mělo dojít, asi bych nás nazvala Spolkem ztracených iluzí. Protože každé naše setkání je ve znamení jedné iluze, která zahučela v propadlišti dějin.
Ztracená iluze tohoto týdne měla název: „Myslela jsem, že dokáže uvařit, aniž by potom kuchyň vypadala jak po výbuchu atomovky (Klára se nedávno nastěhovala k příteli)“ Škoda, že ty iluze nikdo nepočítá...
Moje první ztracená iluze byla: „Myslela jsem, že když mne miluje, bude mi věrný“ Když jsem pak doma brečela v kuchyni a chtěla jsem, aby mne maminka politovala, dozvěděla jsem se místo toho, že jsem blbá (a tak zároveň padla další iluze – maminka se mnou vždy soucítí).
Taky jsem si kdysi myslela, že když mne miluje, ví, co bych chtěla k narozeninám. Nějaký hezký šperk nebo tak Dostala jsem tyčový mixér. Na můj zklamaný obličej se miláček vyjevil: „Myslel jsem, že budeš mít radost.“ Hodila jsem mu tu zatracenou věc na hlavu a rozbrečela jsem se (a doma se opět dozvěděla, že jsem blbá – asi proto, že jsem si ten mixér zničila). Tehdy možná o nějakou tu iluzi přišel můj tehdejší přítel.
Asi tak v pětadvaceti jsem zjistila, že jakožto žena nemám nárok na své vlastní nálady, že nemohu být naštvaná nebo smutná sama od sebe, neboť jsem jen hračkou hormonů a jediný důvod, proč má nálada není zrovna mazlivá, má kouzelnou zkratku PMS. Následkem tohoto zjištění jsem svého bývalého hnala po schodech šest pater dolů, házela po něm vše co mi padlo pod ruku (jednu botu, druhou botu, fíkus a sousedovic čivavu) a k velkému pobavení všech sousedů jsem řvala: „Jsem nasraná, protožes mne nasral a ne proto, že mám krámy!“ Tehdy možná můj miláček svou víru v jednu iluzi upevnil.
Nejbolestivěji ztracenou iluzí bylo, když jsem si pochopila, že fakt, že mne někdo miluje ještě zdaleka neznamená, že je ochoten překročit Rubikon pouhé známosti a začít se mnou vztah. A opět jsem seděla doma u stolu a čekala, že se dozvím, jak jsem blbá. A moje maminka mě snad poprvé od mých patnácti let pohladila zamoučenou rukou po vlasech a řekla: „No, holčičko, vítej mezi dospělýma. A pojď mi pomoct vytáhnout štrúdl.“ A tak jsem vzlykaje vytahovala štrúdl a pohřbívala své naděje. Od té doby mi smutek chutná po jablcích a skořici.
Každá to máme za sebou. Smutek, když nás muži podvedli, zklamali, ponížili, nesplnili co slíbili nebo si zcela sprostě, svévolně a bez dovolení zničehonic umřeli. Smutek, co někomu voní po jablku se skořicí, smutek, který jinému zní písní Starway to Heaven a pro jiného má barvu svítání toho dne, kdy si On bral jinou.
Ale pokaždé to přebolelo (i když někdy to trvalo trochu déle) a pokaždé se v nás vzbudila nová odvaha. Odvaha zapomenout co bylo a začít znovu. Znovu s tím samým, nebo s někým úplně jiným. Protože přese všechna ta trápení, přese všechny bolístky a zklamání, pořád je život s muži lepší než bez nich. A kdyby náhodou někdy nebyl, pořád je tu maminka s rukama od mouky a neomylnou životní teorií o blbosti všech a všeho.
Ale jestli zas dostanu k narozeninám mixér, přísahám bohu, že to někdo odnese zdravím.
