Článek
Jednou jsem dostala pořádnou ránu, a to když jsem zjistila, že můj úžasný, krásný, vysoký a dokonalý přítel své urostlé tělo nepředvádí a nepůjčuje jen mně, ale také nějaké Haničce z netu, za kterou dojíždí až do Břeclavi, Báře od něj z práce, kamarádce Simoně, kterou zná odmalička, a bůhví komu ještě.
Pochopila jsem tenkrát, že o hezkého chlapa bude stát více žen než o muže s nějakým tím nedostatkem, a aniž bych to plánovala nebo se pro to nějak rozhodla, při výběru dalšího partnera moje podvědomí pracovalo a já se porozhlížela trošku jinak.
Přítel číslo dvě měl nos jak bambulu a převyšoval mě sotva o centimetr. Docela by nám to i klapalo, kdyby v posteli nebyl tak divoký a „nadmíru vyvinutý“, že to s mými potřebami a možnostmi prostě nešlo skloubit a museli jsme si dát sbohem.
Nynější přítel tak velký nos (ani nic jiného) nemá, zato je téměř o pět centimetrů nižší než já a starší o jedenáct let. Kamarádky se mi smály, že sbírám na ulici to, co nikdo nechce, protože je mi těch mužů líto, ale tak to není. Dostal mě svou upřímností a povahou, kterou bych ani nepoznala, kdybych ho zavrhla od pouhého pohledu, jak to dělala většina žen.
Vláďa ví, že nemá moc možností výběru a možná proto si váží fungujícího spokojeného vztahu, je na mě hodný, milý, kupodivu žádným mindrákem netrpí. Možná proto, že ví, že ho mám ráda, beru ho takového, jaký je, nestydím se jít s ním městem za ruku a očima hrdě křičet „Tohle je můj mužskej!“.
Také si myslíte, že jsou malí muži spolehlivější a snaživější? Musí mnohem častěji dokazovat to, že se vyrovnají společností preferovaným vysokým pánům? Milujete takového? Napište nám na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun!
