Článek
Tentokrát jsou ovšem důvody pro strmě upadající míru sňatkovosti odlišné. Statistikami, kterým stejně nikdo nechce věřit, unavovat nebudeme. Stačí se podívat kolem sebe – kolik párů žije jen tak jako (nezávazní) partneři, kolik mrňat má mámu a tátu odlišného jména, kolik jich nemá tátu žádného… Dříve si kluci brali holky, alespoň když přišly do jiného stavu. Dnes už ani to ne. Jaké jsou toho příčiny?
Položme si především otázku, proč by dotyčný muž měl aktem sňatku dobrovolně pozbýt část svých svobod, když nemusí. Dříve k tomu byl nucen
- a) partnerkou (dostaneš až po svatbě),
- b) morálkou a autoritou rodičů (když jsi holku zostudil, tak si ji vezmeš, nebo tě vyhodíme z domu),
- c) osobním pocitem povinnosti mladého muže poskytnout svému děvčeti záruky do budoucnosti.
Za tuto šlechetnost byl náš ženich odměněn
- a) rodinou nevěsty (nesla náklady na svatbu a přidala věno a výbavu),
- b) společností – dala mu jistá práva a garance, že jeho investici (osobní svobody) nelze jen tak beze všeho zničit a přivést v zmar (dalším okleštěním osobní svobody Damoklovým mečem domácího násilí a sexual harassementu, porozvodovým odebráním dětí a majetku a podobně).
Za časů Schopenhauera, i když byl nespokojený, a ještě mnohem déle (pád sňatkovosti nastává v 90. letech minulého století) bylo (holkám) ještě hej. Chlapi se ženili jak na běžícím pásu. Na úřadech a v kostelích se čekalo na volné termíny. To ještě neexistovaly smečky právnických hyen živících se na rozvodových tahanicích o majetek ani kohorty zfeminizovaných sociálních pracovnic placených za hledání hnid na každém rodiči. To ještě neexistoval státní systém podněcující ke svobodnému mateřství.
Tehdejší kluci na ženění neměli kolem sebe spousty odrazujících příkladů kamarádů, kteří poté, co kvůli rodině změnili svůj poklidný styl života, omezili koníčky, přátele i volný čas a finance vkládali do budování hnízda, vrtochem ženy jedním šmahem o všechno přišli. A hlavně – ve většině rodin ještě existovali (a měli silné slovo) otcové stejného příjmení jako jejich děti, kteří klukům sloužili za následováníhodný příklad.
Manželství je oběť, již musíme podstoupit pro zdar příští generace. (To moudro nemám ze sebe, je od MUDr. Miroslava Plzáka). Každá oběť by ale měla být někým doceněna, přinejmenším ne shazována. Být dnes otcem rodiny je počin tak riskantní, že obětovat se pro to může jedině blázen.
