Jak přežít dvougenerační bydlení?

Jak jsme zjistili z našeho malého průzkumu ve svém okolí, dvougenerační bydlení dnes už není tolik populární jako dříve. Dobrovolně by si ho totiž skoro nikdo nevybral. Dnešní trend je se osamostatnit a žít vlastním životem. Ne každý však má tu příležitost. Příčin, proč žít s rodiči, je podle psycholožky Lenky Černé hned několik: „Péče o děti, společná starost o nemovitost, pocity společenství a domova, možná i pocity jistoty a bezpečí, že máme někoho, o koho se můžeme opřít.“ A také to bývají finanční důvody.

„S manželkou jsme neměli moc peněz a nechtělo se nám zadlužovat hypotékou nebo platit nájem. Úspora je tak pro nás deset až patnáct tisíc měsíčně,“ vysvětluje, proč žije u rodičů v baráčku, Pavel z Prahy. Vzápětí však dodává, že svou matku učil klepat na dveře asi tisíckrát, protože mu lezlo na nervy, když vstupovala do patra, kde žije s manželkou a nyní také se dvěma dětmi. „Pro prcky je to zase super, protože máme hlídání, kdykoli si usmyslíme, můžeme tak řešit nečekané situace, když musíme odběhnout, děti pohlídá babička. Nebo když je někdo nemocný, tak si vzájemně pomůžeme,“ jmenuje výhody soužití Pavlova žena Helena.

Začátek ale pro ni byl těžký především v tom, že si prý u tchyně v baráku připadala jako vetřelec a neustále pod palbou kritiky. „To se člověk bojí něco říct a má pocit, že je stále pod kontrolou,“ stěžuje si Helena, která další minusy přičítá také příliš velké starostlivosti tchyně o děti. Domnívá se, že když byly děti malé, tak kolem nich neustále někdo skákal a pobíhal a ony tak nebyly chvilku samy. Proto jsou podle ní trochu rozmazlené. „Musíme ale uznat, že děti zase alespoň vidí, jak žijí babička s dědou, a mají k nim blízký vztah. Ovšem náš manželský život je tím poznamenán negativně,“ shodují se Pavel s Helenou.

Další z důvodů, proč mladí lidé žijí pod jednou střechou s rodiči, může být to, že nemají pádný důvod se stěhovat jinam. Týká se to hlavně mužů a žen, kteří si dosud nenašli partnera a nechtějí žít sami. Nebo bydlí jen s jedním z rodičů a vzájemně si vypomáhají. „Dobré vztahy jsou ale to hlavní, co musí při vzájemném soužití fungovat, jinak je to spíše hrůza než pohoda,“ upozorňuje psycholožka.

„Já osobně mám s rodiči dobré vztahy, a to je první a patrně nezbytný předpoklad k tomu, abych mohl bydlení u rodičů shledat jako dobrý nápad,“ potvrzuje slova Lenky Černé třiatřicetiletý Martin z jedné moravské vesničky. „Navíc se k našim sjíždí občas i moji sourozenci s rodinami, takže to utužuje vzájemné vztahy,“ pochvaluje si.

Rozhodně je dobré si takový krok dobře rozmyslet. „Primárně bych si ujasnila, zda mám s rodiči tak dobré vztahy, abych si dovolila s nimi bydlet a vídat se každý den. Představila bych si, jaké to bude, až budeme mít s partnerem potomky. Poté bych si s rodiči sestavila domácí ústavu, která by nám měla zajistit klidné soužití,“ radí psycholožka a kouč partnerských vztahů Lenka Černá, což podle ní znamená dohodnout se na „prkotinách“. Například, jak se budou dělit poplatky za služby, jak se bude zamykat dům, kdo se bude starat o zahradu a podobně. Takové dohody by měly být písemně sepsané, jinak se mají tendenci často zapomínat.

Dvougenerační bydlení může být také zkouškou vašeho partnerského vztahu. „Tím, že bydlíte s rodiči, může vznikat více konfliktních situací a díky tomu se i ukáže, do jaké míry jste s partnerem jednotní a schopní se dohodnout a případné konflikty řešit,“ dodává psycholožka. Pokud je vztah spokojený, neměli by rodiče být příčinou rozpadu jinak fungujícího partnerství.

A jaký je závěr? Přesvědčili jsme se o tom, že pokud máte jen sebemenší možnost bydlet sami a osamostatnit se, využijte ji! Někdy se totiž na začátku zdá být představa společné domácnosti s rodiči lákavá, ale po čase stejně zjistíte, že malichernosti, kvůli kterým se hádáte, nestojí za narušení vzájemných vztahů. Pokud však skutečně nemáte jinou volbu, obrňte se nutnou dávkou empatie, tolerance i smyslu pro humor.

A jak jste na tom vy? Máte recept, jak mohou žít v harmonickém vztahu pod jednou střechou dvě generace? Podělte se s námi o své zkušenosti.