Článek
Já a lyže – dvě naprosto neslučitelné věci!!! A přesto jsem se jim na lyžařském výcviku nemohla vyhnout. Abych se neznemožnila tak úplně, rozhodla jsem se vyzkoušet to a pochytit alespoň základy ještě před výcvikem. Vypůjčila jsem si lyže a se zkušeným doprovodem vyrazila na nejbližší a zároveň nejmenší kopec za domem.
Po třech hodinách týrání svého těla a nervů mého „učitele“ jsme oba pochopili, že zatáčet do pravé strany se prostě nenaučím a že lyžování mi není souzeno.
Zničená a potupená jsem se vrátila domů a s neustále rostoucí nervozitou očekávala blížící se lyžařský výcvik. Večer před odjezdem jsem se ještě snažila zkušeně předstírat příznaky chřipky, ale maminka byla zkušenější a byť byl můj herecký výkon hodný Oscara, neuspěla jsem. S batohem na zádech a lyžemi jsem se ráno přidala k ostatním z naší třídy a vlakem jsme uháněli vstříc novým dobrodružstvím, někteří i zlomeným končetinám.
Po příjezdu nás nahnali na hrůzu vzbuzující sjezdovku a rozdělili do skupin dle našich lyžařských schopností. My (bylo nás 6), kteří jsme se přihlásili rovnou do 4. skupiny, což znamenalo - umím si sotva nazout lyžáky - jsme svůj úchvatný styl nemuseli předvádět. K naší radosti, ovšem ke smutku ostatních, kteří by se pohledem na nás jistě královsky pobavili.
Druhý den to vypuklo. Ani netuším, jak jsme se dostali na malý kopeček, kde nám instruktorka začala vysvětlovat co a jak. Po dvou hodinách marného snažení jsme již padali únavou, a proto nám byla udělena milost v podobě půlhodinové pauzy. Instruktorka toho času využila k tomu, aby si konečně na lyžích trochu zařádila a ukázala nám tak, jak je skvělá a jak s námi vlastně ztrácí čas a mrhá svým talentem. Ovšem i mistr tesař se utne!
Odvážila jsem se i na vlekFoto: ilija.ocu.sk
Při třetí krasojízdě upadla tak nešťastně, že si zlomila ruku. Od toho dne nás přidělili k druhé skupině. Což pro nás znamenalo nepřekážet těm lepším a stáhnout se do ústraní. Paráda! Sem tam jsme dostali za úkol sjet malý kopeček a jinak jsme se váleli na sněhu a chytali bronz. Postupně se však naše skupinka začala zmenšovat. Dvě spolužačky onemocněly chřipkou a jedna si zlomila lyži. Zůstali jsme tři.
Z nudy jsme se s kamarádkou rozhodly, že vyzkoušíme POMU. S pomocí obsluhy se nám podařilo nasednout, kolegyni však první drobná nerovnost terénu z vleku nedobrovolně vysadila. Já však pokračovala statečně dál, pravdou ovšem bylo, že jsem měla strach se pustit. Proto jsem se dostala až na samý vrch. Pustila jsem se a … zatím dobrý, ale co teď? Jak se dostanu dolů? Za mnou se hromadili lyžaři, kteří čekali, až jim uvolním trasu. Musela jsem jet! Jak jsem se již zmínila, neuměla jsem zahnout doprava, takže nějaké obloučky nepřipadaly v úvahu. Jela jsem přímou čarou dolů! Už jsem byla téměř dole a byla jsem šťastná, že jsem to ustála, ale potom mi blesklo, že netuším, jak zabrzdím. Problém se vyřešil rázem sám. Vpálila jsem mezi lidi stojící ve frontě na vlek a náraz mě posadil na zadek. I přes nadávky, které jsem na svou adresu vyslechla, jsem byla ráda, že žiji.
Konečně přišel poslední den výcviku. Každá skupina musela ještě absolvovat závod hodný jejich úrovně. V naší skupině tak bylo jisté, že se každý z nás umístí na stupních vítězů.
No a díky tomu, že jsem cílem projela dříve než má kamarádka, i když jsem jím prosvištěla již po břiše, mohu se dodnes chlubit diplomem za druhé místo v lyžování.
Už teď nám na naši adresu info@prozeny.cz můžete posílat příběhy a názory k novému Tématu týdne, které zní Plastická operaci mi změnila život! Myslíte si, že větší prsa zlepší váš život? Nebo je taková investice naprostá hloupost? Podstoupila jste podobnou operaci? Jaké byly vaše pocity? Znáte někoho, kdo vypadá po plastice hůře než před ní? Napište nám a můžete to být vy, kdo vyhraje odměnu 500 korun!
