Článek
Je za deset šest, předvečer státního svátku, a já sedím v redakci už sám. Ráno jsem si šel sednout s šéfredaktorkou Kamilou do kuchyňky a řekl jí, že chci ke konci dubna skončit. Chápe to. A taky ví, že půl roku je dost času na to předat mou bez mála osmiletou agendu a zkušenosti někomu s nevykoukanýma očima, neotřelými nápady a přirozenou autoritou. Zdravým sebevědomím, lidským pochopením a morálními zásadami.
(Hm. Tak jsem si pustil Szidi Tobias jak zpívá Staré rány nebolí a už se mi chce v předstihu brečet. Ale to dám!)
Z dětství mám několik silných útržkovitých vzpomínek, které až překvapivě hodně souvisejí s tím, kdo jsem teď. Třeba si pamatuju, jak jsem upekl svůj první dort. Bylo mi deset, rodiče nebyli doma, já zapnul troubu, podle máminých psaných receptů jsem vyšlehal piškot a ve skleněné formě jsem se štěstím začátečníka vykouzlil nadýchaný dort.
Nebo si vzpomínám, jak jsme s mojí nejlepší kamarádkou Káťou lepili na futra od obýváku samolepky s čísly a předstírali, že je to výtah v porodnici. A jeden z nás si strčil pod tričko barbíny, druhý byl ten, kdo rozrážel dveře a tahal ty opravdové od Mattela na světlo boží. Ano, střídali jsme se, ale asi sami dobře víte, že dětská fantazie nemá proti té dospělácké naštěstí hranice.
A taky bych někde určitě vylovil svazky s titulem Lesní jahoda, což byl můj vlastní časopis, který jsem na základní škole psal na stroji. Tuším, že tam byly vtipy, recepty, možná i nějaké příběhy. Vycházel přesně v jednom originálním výtisku, jeho distributorem byl můj táta a čtenářky byly dvě, možná tři. To záleželo na tom, kolik „holek z účtárny“ od táty z práce tento skvost dostalo do rukou. No, stál většinou jedno lízátko nebo malou čokoládu, o tom jsem už nerozhodoval.
Moje první taneční vystoupení bylo v budově kina v Kouřimi. Měl jsem kraťásky a společně s děvčaty jsme předváděli ovečky na cestě z pastvy, vrané koně, případě veselé kravičky. O rok později jsem rodiče přemluvil, abych mohl začít hrát na klavír. Všemu jsem se věnoval 11 let, po příchodu do Prahy jsem to zazdil.
Takovou „Lesní jahodu“ jsem teď s velkou hrdostí osm let pomáhal tvořit a rozvíjet. A k dortům i pečení jsem se taky sem tam dostal. Myslím, že je největší čas dát prostor i těm dalším, ryzím dětským snům a zájmům. Zkrátka zase o něco víc tančit, hrát, bavit se, chovat, uspávat, učit, milovat.
Bojím se, hrozně se bojím. Ne toho, co bude, ale toho, co nebude. Doufám jen, že až si mě několikátá generace redaktorek ProŽeny.cz za 50 let přijede vyfotit a zeptá se mě, co bych v životě udělal jinak, já jim řeknu „Nic“.
Mějte se každý tak, jak si zasloužíte a jak chcete.
