Když jsou děti obětmi dvojího teroru

S případem dvojí šikany se nám svěřila čtenářka Jana. „Začalo to tím, když moje dcera přišla ze školy s propáleným sáčkem na přezuvky,“ vzpomíná Jana. Dcera to prý okamžitě nahlásila své třídní učitelce, která vyzvala ostatní děti k tomu, aby se přiznaly. „Zeptala se, kdo to byl. Nikdo se samozřejmě nepřihlásil, takže to ukončila tím, že musí pokračovat ve výuce a nemá čas něco takového řešit,“ vypráví Jana.

Kdyby to skončilo u zničeného sáčku na boty, asi by se to dalo pokládat za obyčejnou klukovinu. Za něco, co se prostě občas mezi dětmi stává. Možná Janina dcera někoho naštvala, řekla nějakému spolužákovi něco ošklivého a toho napadla takováto hloupost. „Jenže to pokračovalo zničením dalších kusů oblečení. To už jsem navštívila i ředitele školy, který mi ale oznámil, že neví, co s tím má dělat. Že šatny jsou přístupné všem dětem a on nemá šanci zjistit, kdo to dělá,“ vysvětluje Jana.

Když se situace nelepšila, přišel ředitel s „báječným“ nápadem. „Prý by si mohla dcera své věci schovávat buď v ředitelně, nebo v kabinetu u své třídní učitelky,“ říká Jana. To je ovšem v podstatě to nejhorší, co mohl navrhnout – ten, kdo šikanuje, zůstane bez potrestání, a ten, kdo je šikanován, bude ještě více odtržen od kolektivu. Přesně takhle vypadá dvojí šikana v praxi!

Jenže co s tím, když postup rodičů, kteří se obrátili na pedagogy a vedení školy, byl v tomto případě správný? „Bohužel pro řešení problému je podstatné, jaký má vedení školy k šikaně postoj. Názor zkušených ředitelů je ten, že neexistuje škola, kde by šikana nebyla, a ten, kdo to tvrdí, popírá realitu. A tak jsou samozřejmě i školy, které mají snahu si šikanu nepřiznávat. Pak je jasné, že rodič, který si přijde stěžovat, je někdo, kdo jim ten hezký obrázek kazí a není vítán, a ani není ze strany vedení školy ochota situaci nějak řešit,“ říká psycholožka Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.

Bohužel se odborníci shodují, že pokud tohle nastane, je to velmi svízelná situace a rodiče nemají příliš na vybranou. Mohou samozřejmě podat stížnost ke zřizovateli školy, ale její posouzení nějakou dobu trvá a za druhé se můžeme jen dohadovat, jak účinný či spíš neúčinný tenhle postup je.

Druhou a rozumnější možností je změna školy. Pokud tedy bydlíte někde, kde si můžete vybírat z více škol, máte čas případně dítě někam vozit a také ho vyzvedávat a podobně. „To samozřejmě může pomoci, protože je šance, že dítě narazí na vnímavější a poučenější učitelku. Ovšem pozor na to, že některé děti se stávají kvůli svému vystupování obětí šikany opakovaně,“ říká psycholožka Danuše Jandourková.

Rodiče by se tedy měli v prvé řadě poradit s odborníkem, dětským psychologem nebo výchovným poradcem, což maminka Jana udělala a věří, že její dceři více než změna školy pomůže změna v jejím chování. „Oběť šikany se nestane obětí náhodou, ale její jednání a chování musí nějak zapadat do scénáře šikanovatelů. V podstatě tedy musíte roli oběti přijmout, abyste se jí mohli stát,“ vysvětluje Anita Michajluková.

Podle ní by zkušený psycholog mohl vaše dítě naučit, jak se obětí nestát, jak tuhle nepříjemnou roli odmítnout, postavit se jí a vzepřít se. „Pomůže dítěti najít způsob, jak na útoky spolužáků reagovat, zjistí, proč je právě vaše dítě šikanováno, a jak se jim může postavit. Aby vzalo věci samo do svých rukou. Není to ale jednoduchý a okamžitý způsob řešení, takové dítě potřebuje v prvé řadě velkou podporu rodičů,“ dodává Anita Michajluková.

Nikdy ale starosti svého dítěte nezlehčujte. Pokud se vám svěří, že je šikanováno, věřte mu! Zapomeňte na řeči typu „O nic nejde, to je jen dětské pošťuchování!“ a podobně. „Šikana je velmi frustrující, pokud se dlouhodobě neřeší, může u dětí vyvolat i různé psychosomatické obtíže, a dokonce i fóbii ze školy,“ varuje Anita Michajluková.

Máte zkušenosti se šikanou? Umí si s ní podle vás učitelé poradit, nebo ne?