Dopřejte sourozencům soukromí

Leckterá z nás má v takové situaci tendenci namítat, že „dětský pokojíček" také musela do „pozdního věku" sdílet se sourozencem nebo sourozenci. I když, ruku na srdce, taky nám šel „spolubydlící" notně na nervy. Fakt je, že klasické tři plus jedna předurčovalo a předurčuje bez možnosti větších úprav dělení na obývák, ložnici a dětský pokoj. A velká část rodin takto bydlí i dnes. Zároveň nároky dospívajících jsou větší a také razantněji prosazují i požadavky, které bychom si my ani netroufli vznést. K tomu přistupuje i to, že pro mnoho jejich vrstevníků je vlastní pokoj samozřejmost.

V dospívání jsou mladí lidé obzvlášť hákliví například na své věci, nesnášejí, aby k nim měl kdokoli jiný přístup. Úzkostlivě si chtějí střežit svá tajemství a také si uvědomme, že v tomto období podléhají různým náladám, kterým se chtějí oddávat stranou od všech ostatních. Čehož s bráchou nebo ségrou na pár metrech lze těžko docílit. „Pokud je to aspoň trochu možné, přimlouvala bych se za to, jim to i za cenu složitějšího řešení umožnit. A nebrat to jako ústupek, ale přirozenou potřebu a vývoj rodinných vztahů, které to může výrazně zklidnit," míní Marie Coufalová z poradny pro mládež. Ostatně i vy si tak oddechnete od neustálých sporů a hádek mezi dětmi, výchovných zásahů a hledání (stejně nepříliš akceptovaných) kompromisů. Samozřejmě, pokud to skutečně nejde, je třeba, aby to všichni zúčastnění tak pochopili a nebrali jako vaši neústupnost, za kterou se vám pak budou mstít, jak jen to negativně naladěný puberťák dokáže.

„Myslím, že pro většinu rodičů je běžné hledat spíše řešení, pokud mají chlapce a děvče. To chápou, že je dobré je ,oddělit'. Ale také větší věkový rozdíl může být pro soužití v jednom pokoji utrpením - hlavně pro toho staršího, ale i mladšího," konstatuje poradkyně. Naráží na to, že každý má své zájmy odpovídající věku, jiné povinnosti, jiný režim.

„Byla jsem z toho na nervy. Starší dcera chodila na střední a stěžovala si, že se nemůže učit - i když ve skutečnosti myslím, že to jí vadilo nejméně. Fakt je, že desetiletá Anna si domů vodila kamarádky, pouštěla si svoji muziku, svoje filmy. Navíc sledovala, s kým a o čem třeba Kamila telefonuje. Když na ni Kamila vyjížděla, tak ji o to víc pošťuchovala. Pořád si chodily jedna na druhou ztěžovat," vypráví máma obou dcer. Východiskem byl v tomto případě nakonec ústupek rodičů: Vzdali se ložnice, a aby se dalo spát v poměrně malém obýváku, pořídili si takzvané skříňové postele, které se jenom na noc sklopí. Nelitují. V rodině je daleko větší klid a pohoda.

Pokud vaše bydlení skutečně ani nic takového neumožňuje, zkuste se dohodnout na nějakém „minimalistickém" řešení. „Žili jsme s mými rodiči, o které jsem se musela starat, takže jsme se s manželem a oběma dětmi museli spokojit se třemi místnostmi. Muž hodně pracoval doma i po nocích, takže jedna místnost jako malá pracovna zůstávala nutností. Alespoň tam ale Veronice vyklidil skříňku a police, kam nikdo nesměl. A když zrovna nepracoval, bylo to celé její útočiště. Veronika oplátkou dokázala respektovat jeho věci, jeho soukromí, dokonce mu tam po sobě ani nenechávala žádný nepořádek," líčí své zkušenosti s dospíváním starší dcery Irena.

Někdy zase v této souvislosti mohou být oporou prarodiče. „Vyklidili synovi takový malý kumbál, kde dřív bylo jen harampádí. On, který doma odmítal cokoli udělat, si ho sám vymaloval a zařídil. Nešlo o to, že by se tam odstěhoval - bylo mu teprve šestnáct - ale často tam jezdíval, někdy i přespal. Vůči babičce a dědovi se choval tak vstřícně a slušně, jak jsme to my dlouho nezažili. A i doma pak byl v lepším rozpoložení," vypráví o další variantě řešení Klára.

Jak plyne z historek a doporučení, která jsme vyslechli, každý pokus a vstřícný krok může problémy s puberťákem zmírnit. A to vždycky stojí za to.