Chci dítě. Ale nejde to!

„Když mi bylo třicet, rozhodli jsme se manželem, že bychom chtěli miminko,“ začíná s lehkým úsměvem Hana. „Vysadila jsem hormonální antikoncepci, kterou jsem brala 10 let prakticky stále, a začali jsme se snažit.“ Je běžné, že se párům podaří zplodit dítě až rok po tom, kdy žena přestane s braním antikoncepce, jenže ani po této době k početí ne a ne dojít. „Manžel už sice dvě odrostlé děti má, jenže pohyblivost spermií s přibývajícími léty klesá. Proto když to stále nešlo, byl chlap první na řadě. Tedy aspoň co se týče testů. Je to prý rychlejší a levnější než podrobně zkoumat ženu.

Přišli jsme na kliniku, aby dal semeno, které by pak šlo na spermiogram,“ pokračuje ve vyprávění Hana. „Strašně mě překvapilo, jak to ti doktoři berou, prostě jako úplně běžnou věc. Něco jako: Nemůžete mít dítě? To je ale v dnešní době normální! Pro manžela to ovšem byl osudový krok. Nedovedu si představit, co by to s ním udělalo, kdyby mu řekli, že vina je na jeho straně. Že už je starý, že jeho spermie jsou špatné. Ale chlapi jsou už takoví. Naštěstí testy byly v pořádku a my se mohli spolu dál o miminko snažit s nadějí, že to konečně vyjde.

Bylo nutné také zjistit, jestli mám vůbec průchodné vejcovody. Každý den jsem do sebe strkala teploměr. Po třech měsících už mě to dost štvalo, ale doktor mě přesvědčil, že to prostě vědět musíme. Opět to dopadlo dobře, takže naděje na potomka tam stále byla,“ popisuje Hana. Jenže…

Paní Hana otěhotněla! Po dvou letech snažení to konečně přišlo! Menstruace nikde a testy pozitivní. „Poznala jsem, že jsem těhotná. Máme s kolegyní měsíčky vždy ve stejný den dopoledne. A když to ona dostala a já ne, bylo mi to hned jasné.“ Ovšem ani tehdy neměla být šťastná. „Asi v 7. týdnu těhotenství jsem najednou začala slabě krvácet. Říkala jsem si, že je to normální. I kamarádka mi vyprávěla, že vlastně ještě tři měsíce, kdy už byla těhotná, normálně menstruovala. K tomu se ale přidaly silné křeče a tlaky v podbřišku. Okamžitě jsem zavolala doktorovi. Nechtěla jsem plašit, spíš to s ním jen konzultovat. On mě ale ihned nakázal přijet k němu na kliniku a tam jsem se dozvěděla drsnou diagnózu – zamlklý potrat.“

Následovala hospitalizace, „výškrab“ a tři povinné týdny doma „na samotce“. V klidu, bez rozptylování, jen ve společnosti hormonů a internetu. Hana hledala důvody, proč se to stalo právě jí. Co udělala špatně. „Nedalo se to snést. Byla jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami. Někdy jsem se z ničeho nic rozplakala. Nevěděla jsem, proč brečím, ale ty emoce musely zkrátka ze mě ven.“

Hana přiznává, že se dětem vyhýbá. „Snesu snad jen synovce a ještě syna své kamarádky. Nedívám se na televizi, hlavně ne na pořady o početí.“ Přestože by měla teď pár měsíců odpočívat (zákrok proběhl v prosinci), s manželem se snaží o miminko dál. Není hysterická, nechává tomu volný průběh. Jednou už totiž otěhotněla. Proč by tedy nemohla otěhotnět znovu? Třeba už brzy...