Adéla Gondíková: „Každé dítě je originál"

Časopis Uzlíček

Co se změnilo ve vašem životě za poslední čtyři roky, kdy jste maminkou?

Všechno a nic. Člověk si zvykne na to, že má v domácnosti děťátko, a bere ho jako svou neodmyslitelnou část. Občas přemýšlím nad tím, co jsem dělala, když tu Nelinka nebyla, a říkám si, že to muselo být bez ní hrozně nudné. Předtím jsme si mohli dělat, co jsme chtěli - zajít si do kina nebo do divadla a na nic se neohlížet. Když jsme někam cestovali, vůbec jsem nepřemýšlela, co si mám zabalit, jak dlouho tam budeme a jestli večer nebude zima. Stačily mi jedny tepláky, případně jedna noční košile - a když ta nebyla, tak se taky nic zvláštního nestalo. Teď člověk musí přemýšlet jinak, protože se najednou nestará jen o sebe, ale i o ten malý poklad.

Dá se tedy říci, co vás v uplynulých „mateřských" letech nejvíce překvapilo?

Celkově je to všechno velikánské překvapení! Na první pohled jsem měla štěstí v tom, že brácha měl dítě už tři roky přede mnou a občas jsme ho hlídali klidně na celý víkend, takže jsem trochu tušila, do čeho jdu. Nabyla jsem pocitu, že vím dost a že mě nic nepřekvapí. Realita je ale úplně jiná! Nelinka po porodu dost křičela a musím přiznat, že to byly velké tryzny, které jsem si nepředstavovala ani v těch nejhorších snech! Prvních osm měsíců bylo hrozně náročných, a ten její neustálý křik ovlivnil všechno ostatní. Po čase se to urovnalo - než přišla pro změnu doba, kdy jí začaly růst zoubky. Celkově bych řekla, že se ta období křiku a relativního klidu u dcerky střídají.

Nebáli jste se tehdy, když neustále křičela, zda se nejedná o nějaký vážnější problém?

To víte, že jsme šli k doktorovi, aby se vyloučilo všechno, co by mohlo být špatně. Ale asi to má Nelinka v povaze, těžko říct. Nejdříve jsme došli k závěru, že dítě řve, když má hlad - tak jsem malou nakojila, ale ona do toho blinkala, takže tuhle možnost jsme vyloučili. Vzpomínám si, jak jsme tenkrát zkusili naprosto všechno. Nechali jsme si radit od každého, co to šlo, ale do té malé hlavičky stejně nikdy nevidíte. Každé dítě je naprostý originál.

A jaké období má malá Nela v současné době?

Strašně legrační. Byla jsem nadšená z toho, jak se ve dvou letech už sama oblékala, sama jedla. To bylo pořád dokola: „Néé, mami, já sama!" Ovšem teď má palici dubovou a všechno za ni musím dělat já. Než aby poslechla, to radši nebude celý den jíst, jak je paličatá! Taky se hodně vzteká, ale to rozhodně není nic převratného, že by ležela na zemi a měla záchvaty. A na druhou stranu umí být veselá a vtipná. I když nedávno jsme byli na svatbě kamaráda a tam jsem viděla holčičku s tak vysmátým obličejem, že Nelinka je proti ní kakabus. Vždycky potřebuje dvacet minut na to, aby se aklimatizovala v neznámém prostředí. Celkově je to ale krásné období! Starostí od doby, kdy byla úplné miminko, každým měsícem ubývá. Tenkrát se člověk nezastavil ani na minutu, teď je život přece jen pohodlnější. Můžeme si spolu povídat, ležet, číst nebo zpívat. Což o to, tohle všechno se dalo dělat i předtím, ale malé mimino to ještě tak nevnímá. Zkrátka - čím je dítě starší, tím je výchova jednodušší. Další starosti přijdou, až malá půjde do školky a pak do školy.

O druhém dítěti nepřemýšlíte?

Určitě bychom ho s manželem jednou chtěli, ale po zkušenostech s tím prvním už o něco málo míň (smích). Vybavuji si, že když Nelinka měla období, kdy hodně křičela a příbuzní i přátelé mi volali, jestli ještě žiju, řekl mi jeden můj známý hezkou větu: „U dítěte je nejhorších prvních... osmnáct let. Pak už je to v pohodě..."

Říká se, že poté, co se člověk stane otcem nebo matkou, tak už se při setkání se svými známými nebaví o ničem jiném než o dítěti. Je tomu tak i u vás?

Řekla bych, že jo. S ženskými určitě, a chlapi občas taky rádi vyprávějí svoje historky z výchovy potomka. Čas od času se stane, že při nějaké ryze pracovní schůzce na to nepřijde řeč, ale to jsou spíše výjimky. V životě to už tak chodí - chlapi se baví o vojně a ženské o porodu...

Když už jsme u toho - překvapil vás porod?

Ten asi překvapí všechny ženy. Před porodem si každá vyslechne hodně hrůzných historek včetně katastrofických scénářů, jak někdo rodil 16 hodin někdo dva dny. Mně stačily čtyři hodiny, a podle toho, co jsem slyšela vyprávět, jsem absolvovala poměrně rychlý porod. Jinak to ale nebyly příjemné pocity, naštěstí příroda je k člověku milosrdná a velice rychle to celé zalije oparem. Po čtrnácti dnech už jsem vůbec nebyla schopná popsat bolest, kterou jsem cítila, jen jsem si pamatovala, že to bylo hrozné. Třeba moje kamarádka před nedávnem rodila podruhé a říkala mi, že se jí to zdálo ještě horší než poprvé. Podle mě je to tím, že druhý porod byl u ní čerstvější, kdežto vzpomínky na ten předešlý příroda rychle vymaže. Asi to tak musí být, jinak by ženy nikdy nerodily znova. Ale víte, co je v téhle souvislosti ještě zajímavější?

Povídejte...

Že člověk má načtené různé knihy a časopisy, poslouchá moudré rady všech okolo a v duchu řeší jediné: porod. To je určitý mezník pro každou ženu, a dál už žádná neuvažuje! Alespoň u mě to fungovalo „stopro". Vůbec jsem nepřemýšlela, co bude potom, takže jsem zažívala zvláštní pocity. Sestřičky vám ráno přinesou malou „věc", která tu ještě včera nebyla, a vy najednou nevíte, co s tím. Teď bych za Nelinku i dýchala a dala za ní život, ale tehdy jsem si nesla domů mimino, které řvalo, a nevěděla, co bude dál. Vzpomínám si, jak jsem v porodnici ležela s Elen Černou, a její manžel Aleš Valenta nám tehdy říkal: „Holky, na noc dejte dítě pryč, jsou to poslední minuty, kdy se můžete vyspat." Měl samozřejmě pravdu, nicméně každá žena se chce chovat jako pravá matka a necítit se provinile, že dítě odloží. Sestřičky ale samy řekly: „Na noc nám ji dejte, ať se vyspíte." Mně ji pak nosily na kojení, přesto šlo o zvláštní období, kdy se člověk ocitl v takovém deliriu, že nevěděl, jestli je den nebo noc.

Slyšel jsem i takový názor, že se budoucí maminky ani tak nebojí porodu, jako spíše změn ve svém chování v době těhotenství. Vnímala jste něco takového na sobě?

Těch devět měsíců pro mě bylo nejkrásnější období. A taky nejvtipnější! Pořád jsem se něčemu smála. Což o to, to je u mě normální odjakživa, ale tehdy jsem byla v takové pohodě, že to až bylo neuvěřitelné. Někdy jsou muži překvapeni z ženských výkyvů v období šestinedělí, ale u mě nefungovalo ani to. Možná jsem občas brečela, ovšem Ondřej prý žádné velké psychické skoky nezaznamenal. Těšení se a zvědavost byly u mě silnější než nějaký strach. Ale každý z nás je úplně jiný...

Jak moc jste se v době těhotenství hlídala?

Právě že moc ne. Až do sedmého měsíce jsem hrála v divadle a jezdila na zájezdy - možná proto Nelinka po porodu tolik řvala (smích). Víte, my jsme první dva měsíce měli určitý problém, takže jsme nevěděli, jestli plod uvnitř mě přežije, nebo ne. Doktora Pařízka, ke kterému jsem docházela, jsem se ptala, co všechno mám omezit, a on mi řekl: „Naopak, dělej všechno jako dosud! Skákej, tancuj a hraj. Pokud jedinec není silný, tak ať radši vyplave ven. Nemá smysl ho uměle udržovat." A tak jsem skákala, tancovala, nijak se neomezovala, a příroda zařídila, že nenastal žádný problém. Pan doktor nám vyprávěl, jak k němu chodí těhotné ženy po bouračkách, ale dítě se stejně udrží, protože je silné. A Nelinka asi byla stejná. Naštěstí...

Předpokládám, že alespoň osmý a devátý měsíc jste si dala od práce pauzu...

Přibližně do pátého měsíce jsem hrála všude, ale pak jsem některá představení začala odříkat. Opravdová pauza ale následovala opravdu až ty poslední dva měsíce těhotenství. Vzpomínám si, jak jsme si s Ondřejem naplánovali, že budeme chodit do kin a do divadel, kde jsme chtěli zhlédnout spoustu představení. Většina restů nám ale zůstala, jelikož jsem přestala hrát 7. května a 14. července jsem rodila. Mezitím jsem ještě předtáčela televizní „Loskutáky", takže ve skutečnosti jsme stihli navštívit jen dvě představení na konec sezony, a pak přišly prázdniny, o nichž divadla nehrají... Přesto si stojím za tím, že to pro mě bylo ohromně šťastné období.

Rodila jste za pomoci utišujících prostředků?

Doktor Pařízek platí za takového průkopníka epiduralu u nás, ale já jsem si přesto říkala, že jsem spíš přírodňačka. Ženy kdysi rodily na poli, tak přece i já budu v pohodě! No... po deseti minutách jsem řekla, že chci epidural, a to okamžitě. Nešlo ani tak o ten východ, ale o extrémní bolesti zad, jelikož jsem měla dítě hodně vzadu u páteře. Myslela jsem, že z toho zešílím, naštěstí ten epidural mi veškerou bolest úplně vymazal. I nadále se sice považuji za přírodňačku, ovšem říkám, že nejsme ve středověku, a když tady ta možnost existuje, tak proč zbytečně trpět...?

Byla byste ráda, kdyby vaše dcera kráčela v rodinných šlépějích a dala se na herectví? Po vás i po manželovi a jeho předcích to musí mít v genech...

Já bych jí to zakázala! (smích) Kdepak - dobře vím, že takhle to nefunguje, protože zakázané ovoce nejvíc chutná. Ale vůbec si nemyslím, že by to musela mít v genech. Na druhou stranu je pravda, že jsem s ní ve dvou letech zpívala, a nebylo to špatné. I rytmus má v krvi, to už se pozná. Teď je to trochu horší, protože zrovna došla do stydlivého období, kdy nerada slyší sebe samotnou. To má po mně - já jsem se až do pěti let pořád držela mámě za nohu a odmítala zdravit i rodinné přátele, jak jsem se styděla.

Ale proč byste nechtěla, aby se z vaší dcery stala herečka?

Protože je to strašně těžké povolání. Ať je raději lékařkou a pomáhá lidem. Může studovat, a když na to nebude mít vlohy, tak zkrátka půjde pracovat - a je to. Samozřejmě, že to nechám na ní, ale herectví s sebou přináší strašnou nejistotu a nervy. Ano, v dnešním světě je to tak všude, ovšem v divadle navíc platí, že ženské to mají mnohem těžší než chlapi. Vždyť si to vezměte - většina her je pro tři muže a jednu ženu. Maximálně, aby se herečkám zalepila huba, nastuduje se jedno představení vyloženě pro ženské, ovšem tím to končí. Nela by musela mít veliké štěstí. I já jsem ho kdysi měla, ale být na jejím místě, tak bych do toho nešla. Aby se pak trápila v nějakém divadle? Fakt nevím...

Vy jste jako malá nechtěla být herečkou?

Přesně tak, žádný můj sen to rozhodně nebyl. Brácha, to byl takový šašek, ale já byla spíš něco jako kakabus. Takže k herectví jsem se dostala poměrně náhodou, když jsem za Dádou jela do Prahy a nějak se mi chod školy zalíbil, takže jsem se rozhodla jít na zkoušky. Buď jsem opravdu něco předvedla - jak říká bratr, bouchly mi saze - nebo jsem měla štěstí, že zrovna ten rok bylo málo uchazeček o studium. Zkrátka mě přijali, ačkoli jsem nikdy předtím do žádných dramatických kroužků nechodila, ani nerecitovala básničky. Nic takového by mě jako malou fakt nenapadlo! Určitě ale za to může náš tatínek, který vedl ochotnický soubor, kam jsem chodila. Tam mě to asi chytlo nejvíc.

Byla jste kamarádské dítě?

Řekla bych, že ano, byla. Nejprve jsme bydleli v Sokolově v paneláku, ale pak jsme se někdy v mých osmi letech přestěhovali do tamní vilové čtvrti. Tam se vytvořila taková partička, s níž jsem toho hodně zažila - a z toho čerpám dodnes. Hodně kamarádek mi zůstalo i po těch letech.

A který zážitek z dětských let vám utkvěl v hlavě nejvíce?

Zážitků je opravdu moc a často to chodí tak, že si člověk pamatuje úplně něco jiného než ti druzí. Třeba před nedávnem mi manželka Aleše Hámy říkala, jestli si vzpomínám na to, jak jsme při představení Cikánského barona v Divadle ABC falešně zpívali, že jsme vůbec nemohli chytit „áčko". No a já o tom vůbec nic nevím. Pamatuju si mnohem víc to, jak jsem usnula v kostýmu v šatně, takže pro mě museli přiběhnout a dotlačit mě před diváky. Probudila jsem se až na jevišti při choreografii... Ale abych se vrátila k tomu dětství. I tam si můžu pamatovat něco jiného než moje okolí. Třeba si vybavím to, jak jsem si spálila nohu o výfuk.

Jak k tomu došlo?

Tenkrát byly v módě motorky značky Simson. Který kluk ji neměl, ten jako by nebyl. To víte, puberta (úsměv). Pochopitelně jsem se na tom svezla s jedním kamarádem, a jak jsem slézala, popálila jsem se. Zamaskovala jsem zranění ponožkou, ale je vám asi jasné, že na to naši hned přišli. Aby taky ne - ponožka v létě!? Táta se mě tenkrát ptal, jak jsem k tomu přišla, a já mu zalhala, že jsme hráli „vybiku" a při ní jsem se odřela. Stála jsem si za svým tak vytrvale, že jsem musela být hrozně směšná a hloupá. Přitom bylo jasně poznat, že jde o spáleninu! A ještě jednou jsem našim lhala - jako malá jsem si půjčila od mámy řasenku a udělala si tím řasy. Maminka to hned poznala, ale já jí byla schopná pořád dokola tvrdit, že jsem si s řasami nic nedělala, a že mi takhle černé narostly. Asi se tomu musela v duchu hodně smát, ale z výchovných důvodů udržela dekorum...

Kdo je Adéla Gondíková

Populární herečka a moderátorka se narodila 19. srpna 1973 v Sokolově. Absolvovala Státní konzervatoř, přičemž už v době studií hostovala v mnoha pražských divadlech. Pracovala v rádiu Frekvence 1 a  Evropa 2, kde spolu s bratrem Daliborem Gondíkem uváděla ranní show Gondix Family. Jako moderátorka zazářila především na televizní obrazovce. Nejprve moderovala pořady na TV Prima (Dotkněte se hvězd a Kinorevue), ale největší dávku popularity získala moderováním zábavných pořadů na Nově (Snídaně s Novou, GoGo šou, Rady ptáka Loskutáka a Kolotoč).

Adéle Gondíkové a jejímu partnerovi, herci, skladateli a klávesistovi kapely Monkey Business Ondřeji Brouskovi, se v roce 2004 narodila dcera Nela. Ani po porodu však šťastná maminka neustala ve svých četných aktivitách, přičemž obří zájem o její osobu se rozhořel zejména díky účinkování v taneční soutěži „Bailando" a účinkováním v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Časopis Uzlíček září 2007